Pravidelnou údržbou hodinek je myšleno jednou za určitý čas vyčištění strojku a namazání styčných ploch novými oleji. Pravidelné čištění se více týká automatických a mechanických strojků jak strojků bateriových - quartzových. Quartzové strojky mají podstatně menší soukolí s podstatně menšími tlaky a tudíž zde celková pravidelná údržba není až tolik nutná. Mechanické či automatické hodinky se doporučuje vyčistit, odmastit a namazat novými oleji 1x za 7 - 8 let, krokové ústrojí a ložisko rotoru (automat) pro udržení perfektní přesnosti stroje 1x za 4 - 5 let.
Mechanické a automatické hodinkové strojky musí být v určitých intervalech čištěny. Tyto intervaly jsou přímo závislé na tom, v jakém prostředí se hodinky nejčastěji nachází (teplotní rozdíly, prašné místnosti atd.). Pokud jsou hodinky více jak 50m vodotěsné, tyto vnější vlivy mají na znečištění strojku podstatně menší vliv. Avšak stárnutí a vysychání oleje z ložisek a styčných třecích ploch se nedá vyhnout. I když se dnes vyrábí opravdu kvalitní oleje a mnohé prestižní značky si své stroje mažou ještě dokonalejšími oleji než je standard, jsou to právě oleje, které určují délku chodu hodinek, jejich přesnost a komfort. Přetahování časového intervalu vyčištění a namazání novými oleji může mít za následek zvýšené opotřebovávání součástek v soukolí.
Obecně platí, že mechanické automatické strojky by se při denním nošení měly čistit 1x za 7 - 8 let. První známky znečištění a tudíž zvýšení odporu třecích ploch se projeví na nestabilitě přesnosti chodu, respektive zpožďování se hodinek. U automatických strojků se navíc může zkracovat rezerva chodu. Jak je výše uvedeno, zvýšením tření v soukolí a v kroku a k tomu nedostatečný nátah zapříčiní v první fázi zpoďování stroje, v druhé fázi úplné zastavení. Nejnáchylnější na znečištění je ústrojí tikotu hodinek - ústrojí kroku. Zde dochází ke stálému tření v defakto nejjemnějším ústrojí hodinek - krokové kolo, kotva a setrvačka. Mnohdy právě krok donutí uživatele donést hodinky do opravy, protože soukolí by mohlo ještě klidně několik let vydržet. Má-li strojek na vibrografu výkyv setrvačky 180 stupňů a hodinky jdou, akorát pozdí, na vině je špinavý krok. Vyčištěním kroku a případně i samonátahu a namazáním správným množstvím oleje se amplituda setrvačky zvedne na 295 stupňů a pokud se ještě zvlášť vyčistí popudný kámen a vydlička kotvy, amplituda se zvedne až na 307 stupňů (ideální maximum je 320 - 330 stupňů). A soukolí hlavní vč. perovníku zůstávají ve stávající čistotě se stávajícím olejem, protože zde je kvalita čistoty a olejů ještě dostačující na několik let. Zde je vidět, že pokud hodinky pozdí dřív jak za 8 - 10 let, není zcela nutné čistit ve většině případech celý stroj, ale postačí úplně vyčistit krok. Vyčištění kroku vydrží cca. 4 - 5 let, dle typu strojku (Valjoux 7750 vydrží i déle). Strojek se musí kopletně rozebrat, vyčistit, odmastit a třecí plochy namazat....
(číst více)Základním předpokladem pro výrobu hodinkových pouzder je tvrdost, příjemnost pro nošení a vzhled. Tvrdost se měří Vickersovou stupnicí a proces zkoušky spočívá v tom, že dimanat pod určitým tlakem narušuje daný materiál a dle poškození materiálu je výsledkem stupeň tvrdosti. U níže uvedených materiálů od do nejčastěji platí cifra mírně nad spodní číslo, tzn. má-li ocel 160 - 260 Vickers, nejčastěji má ocel 210 Vickers.
Nejměkkčím materiálem na výrobu pouzder a náramků je hliník (aluminium) - ten je na tupnici tvrdosti Vickers u čísla 50 - 70 Vickers. Zlato je kov velmi měkký, avšak o něco tvrdší než hliník a na stupnici tvrdosti tak nacházíme tento drahý kov na postech 80 - 120 Vickers. Dalším, velmi starým materiálem používaným dnes na výrobu pouzder hodinek, je bronz - ten najdeme na stupnici tvrdosti u čísel 100 - 170 Vickers. Ušlechtilá nerez ocel 316L, která se používá na výrobu pouzder a náramků nejčastěji, následuje za bronzem (ocel je ve většině případech tvrdší a houževnatější než titanium) a svojí tvrdostí ho předčí - na stupnici vidíme ocel u čísel 160 - 690 Vickers (nejčastěji má ocel kolem 250 Vickers, ocel 904L má cca. 490 Vickers a více). U titanu záleží, jak je vyroben a v jaké tvrdosti - na stupnici tvrdosti se pohybuje mezi čísly 150 - 340 Vickers (dle legování materiálů může být ale v některých případech tvrdší než ocel). Až do této úrovně tvrdosti lze tyto materiály denním nošením poškrábat (dle užívání někdy sotva znatelné, jindy je nošení na hodinkách patrné více), ale na druhou stranu jej lze zase vyleštit (či namatovat atd. - dle povrchové úpravy) tak, že pouzdro i náramek vypadají jako nové. Další následuje materiál posazený v rozmezí 450 - 560 Vickers a to je minerální sklo a hned vedle o něco tvrdší je zrcadlová ocel s označením 904L (490 - 590 Vickers). Dalším materiálem, který se používá na výrobu pouzder a náramků, je High-tech Keramika, která je na stupnici tvrdosti v rozmezí 1.200 - 1.800 Vickers. Další následuje Hardmetal, který je posazen na 1.400 - 1.700 Vickers. Ceramos je směs keramiky a ocele a tvrdost tohoto materiálu je 1.400 - 1.900 Vickers. A ještě tvrdší než Ceramos je safírové sklo, které má 1.900 - 2.200 Vickers. Mezi nejtvrdší materiály patří diamant - ten je na stupnici na postu 10.000 Vickers. A nejtvrdším materiálem celkově je ACNR - tento materiál předčil tvrdostí i diamant.
V tabulce tvrdosti materiálů máme ale i povrchové úpravy kovů. V dnešní době existují již natolik pokročilé technologie, že není problém nanášet na kovy povrchové úpravy podstatně tvrdší než základní kov samotný. Jednou z nejznámějších povrchových úprav v hodinářském odvětví velmi často používanou je PVD. Hned na druhém místě co se týče tvrdosti je Super Hard Coating, kterou používá firma Seiko. Ještě o něco tvrdší povrchovou úpravu používá Citizen - ta nazývá se Duratec. A jedna z nejtvrdších povrchových úprav je systém DLC (Diamond Like Carbon), který má ovšem široké rozpětí tvrdosti, dle technologického postupu výroby tohoto povlaku. Obecně ale lze říci, že v hodinářském průmyslu se nejčastěji používá DLC ve tvrdosti kolem 1.800 Vickers.
...
(číst více)Nejčastější uložení otáčivých dílu v hodinkách je v kamenech, jinak řečeno v rubínech. Je zde dosaženo minimálního tření ještě zmenšeného mazáním ložisek speciálními hodinářskými oleji - jak si lze povšimnout na obrázku, ložiska mají olejovou misku určenou pro zásobu oleje a tímto docílení kvalitního mazání strojku minimálně na několik let. Kamen je materiálem nejčastěji syntetický rubín, který vyniká svojí velkou tvrdostí a čepy hřídelí jsou převážně ocelové. Toto uložení skýtá tu výhodu, že ani jednostranným tlakem soukolí a tedy i jednostranně tlačící čepy do ložisek nezapříčiní vychození ložiska do oválu. Pokud by se z kruhového ložiska udělal ovál, změnila by se mezizubní vzdálenost záběrů kol vyosením se hřídelí kol a vznikalo by nepřiměřené tření nevýhodné pro přenos energie v soukolí. Kamenové ložesko je nevychoditelné díky své tvrdosti.
Obecně lze říci, že čím více má strojek kamenů, tím je kvalitnější. Téměř vždy je počet kamenů uváděn na číselníku hodinek, což potvrzuje důležitost této informace pro budoucího majitele hodinek. Díly, které totiž nejsou uloženy v kamenech, čeká při denním nošení hodinek do budoucna výměna, čímž naroste cena opravy hodinek. Tyto díly nemusí být nijak drahé, nicméně komfort celkových oprav spočívající v "pouhém" vyčištění a namazání ložisek a třecích míst strojku zde chybí. Upřeme-li se na automatické hodinky, mívají nejčastěji od 23 do 42 kamenů. Jak lze posoudit, je to veliký rozdíl a zcela jistě se tento rozdíl odráží i do ceny hodinek. Zkráceně řečeno - čím více kamenů ve stroji, tím větší komfort.
Snížení tření kameny a neopotřebování se součástek však nepatří pouze k otáčivým ložiskám, ale i k jiným třecím plochám, kterých je v hodinkových strojcích mnoho. Ze syntetického rubínu je vyroben např. popudný kámen setrvačky nebo palety kotvy. Setrvačka má navíc ještě kromě základního ložiska s olejovou miskou ještě krycí plátek pro snížení tření výkyvů setrvačky, které jsou též vyrobeny ze syntetického rubínu...
(číst více)